pondělí 29. února 2016

Co se u nás čte

Pokud máte děti, jistě jste zaznamenaly, jak úspěšné jsou v poslední době knížky od autorky Rotraut Susanne Bernerové. 

Její kolekce knih Jaro, Léto, Podzim, Zima a Noc jsou prostě úžasné.
Jedná se o obrázkové knihy plné krásných ilustrací a jak už název napovídá, zobrazují detaily ze života v průběhu 4 ročních období a noci.

Jako první jsem Adelíně na Vánoce koupila právě knihu Noc. Tím, že je o knihy opravdu obrovský zájem, bývají často vyprodané a jiný díl zrovna nebyl k dispozici. Netrvalo dlouho a pro velký úspěch jsem brzy objednala i další díly Jaro a Léto.

středa 24. února 2016

Srovnání nosítek pro batolata (Kibi, Tula, Skaldino)


Adelínu momentálně nosím ve Skaldinu, což je jedno z nejoblíbenějších českých batolecích nosítek. Šije je maminka 3 dětí, známá pod značkou ŠIPE, na její výtvory se můžete mrknou třeba tady.

Musím říct, že na Skaldino jsem byla moc zvědavá. Jak jistě víte, mám Tulu toddler, se kterou jsem maximálně spokojená a tak jsem byla zvědavá na rozdíl mezi těmito nosítky.

Pokusím se srovnat Kibi (o tom jsem už v jednom ze svých článků psala tady), Tulu a Skaldino. Právě tyto 3 značky nejčastěji volí rodiče pro nošení batolat a starších dětí.

Když jsem nosítko poprvé spatřila. Rozhodně mě nenadchl vzor. Je na mě dost hippie a fakt nemám ráda kočky :-) Vzhledem k tomu, že se jedná o testovací kus, který nosilo opravdu hodně maminek, předpokládám, že vzor je starší.

Nosítko je ale opravdu propracované do posledních detailů tak jako žádné jiné. V porovnání s Kibi a Tulou má víc vychytávek a co se týče provedení, určitě vede. Je na něm vidět, že co kus, to originál a že si s ním paní, co nosítka šije, dala opravdu práci.

úterý 23. února 2016

Měsíc na vsi


Tak máme za sebou první měsíc života na vesnici. Uteklo to jak voda a můžu konečně vyvrátit všechno to, čím mě většina okolí strašila. Jak budu pořád zavřená doma. A sama. Jak budu mít vše z ruky. Jak se s Áďou budeme hrozně nudit.

Tak předně. Jsme nadšení z domu. Maximálně. Nechápu, jak jsem mohla bydlet v bytě, kde mě ráno budili sousedi a slyšela jsem, jak někdo splachuje.

Tady mám kolem sebe jen neuvěřitelný klid, který si maximálně užívám. A hlavně život s dítětem je najednou úplně jiný. Věčné napomínání Adelíny, že prostě nemůže házet hračkami a bouchat něčím do topení, protože by se sousedi zlobili, konečně skončilo.

Každý večer se kochám krásnými západy slunce. Toto je můj výhled z kuchyně, kterého se asi nikdy nenabažím.




Máme úžasný sousedy. Zjistila jsem, že je tu i mateřské centrum a stejné kroužky pro děti jak v Brně, jen mnohem levnější. A že je vede sousedka od naproti, se kterou jsme si naprosto sedly. Vychováváme děti v podobném duchu. To jsou takový drobnosti, který dokážou neuvěřitelně zlepšit den. A taky tu pár lidí nosí své děti, to je pro mě úžasný zjištění.

Párkrát se nám stalo, že jsme šly s A. na procházku, potkaly sousedku Lucku s jejími holčičkami, ty hned Adelínu objaly a táhly ji domů ukázat jí hračky. Nikdy nezapomenu na ten pohled, jak se A. ochotně chytla za ruku té starší a poslušně cupkala na návštěvu. Holky si hrály, my si v klidu vychutnávaly kafe...Tou dobou jsme tu nebydlely ani týden. A tohle se nám prostě v Brně nikdy nestalo.

Každý víkend vyrážíme na rodinnou procházku s cílem místní kavárny. Kafe jsem tam teda nikdy nepila, ale mají tam výborný dobroty. Každý týden připravují něco nového, většinu peče sama majitelka. Často jsou na prodej veganské kousky a z 99% jsou to samé zdravé věci (tento víkend jsem si pochutnávala na kuskusových sladkých kuličkách, minule to byly veganské cupcakes). Kdo by to byl na vesnici čekal?

Jsme skoro v půli cesty mezi Brnem a místem, kde jsme žili v létě u mé babičky. A tak se vídám mnohem častěji s celou širší rodinou. Někdy se s A. jen tak sbalíme, sedneme na autobus a za chvíli jsme u babičky. Zjistila jsem taky, že moje dítě miluje jízdu autobusem. Spokojeně sedí u okna, kochá se a užívá si půl hodinovou cestu autobusem (tímto děkuji integrovanému systému jihomoravského kraje, že zdolat 15 km trvá víc než půl hodiny).

Adelína se tu taky naučila spoustu věcí---konečně umí napodobit kočku, na vycházkách jich potkáváme spoustu. Taky ji fascinuje odbíjení na kostelní věži, takže "BAM, BAM" slyším několikrát denně. Kostely už vyhledává všude, kam cestujeme a ta radost, když ho objeví, je neuvěřitelná. Když vycházíme ven z domu, na levé straně jsou vinohrady a ona mě hned upozorní, že je tam veliký "BUBU". To je strašák proti špačkům s červenou bundou. A nejoblíbenější činnost je momentálně nosit z každé procházky tátovi kamínek. Bohužel je většinou bere z předzahrádky jednoho domu, za ten měsíc už jich nanosila fakt hodně a začínám se bát, že za chvíli nás sousedi nebudou mít rádi. 

Máme se prostě nádherně!

Z. ♥






středa 17. února 2016

Brokolicové placky pečené v troubě

Dlouho tu nebyl žádný recept, tak je na čase nějaký přidat.

Zimu mám ráda, ale nevýhodou zimního období je to, že nemám k dispozici čerstvé ovoce a zeleninu ze zahrádky a tak naše strava vypadá úplně jinak, než v letních měsících. Hodně jíme košťálovou zeleninu, rýži, brambory. A polívky všeho druhu, ty Adelínka zbožňuje.

Recept na placky jsem na blog už dávala. Dělám je z cukety, květáku, brokolice, prostě všeho možného. Na recepty se můžete mrknout tady a tady.

Postup je v podstatě stejný, je jen na vás, jakou zeleninu použijete a jak si směs okořeníte. 
Já  na brokolicové použila:

1 brokolici
2 vejce (pokud je brokolice menší, stačí 1)
krupice nebo strouhanka na zahuštění
česnek, koření (používám medvědí česnek a italské bylinky)
¨
Uvařenou brokolici rozmačkáte, přidáte zbylé suroviny a pak děláte placičky, které pečete na cca 170-180 stupňů zhruba 20 minut.





Jíme je jen tak samotné nebo z bramborami na cibulce.

A nestačím nandávat, jak rychle mizí :-)

Z.

neděle 7. února 2016

Sestrice Folk Cotton Candy

Jednoho dne jsem večer nemohla usnout a přemýšlela jsem klasicky nad tím, co bych si koupila, čím bych si udělala radost. A pak jsem si vzpomněla, že jsem ten den poprvé zaregistrovala slovenskou značku šátku Sestrice a že je to přece nad slunce jasný. Já, člověk, který má rád určitou symboliku, mám muže Slováka, značná část mé rodiny je taky ze Slovenska a já, člověk milující nošení, nemám doma žádný slovenský šátek.

Úplně mě ta myšlenka nadchla (ano, opravdu mě to nošení baví :-)

Jak by to bylo hezký, kdyby se Adelína nosila v šátku pocházejícím ze země, ke které má tak blízko.

A tak jsem další den sedla k počítači, hledala, pátrala, kochala se. Obdivovala jsem 2 sestry, které se pustily do podnikání a začaly vyrábět šátky s neobvyklým designem. A protože mě poslední dobou provázejí šťastné náhody, dostala jsem kontakt přímo na jednu ze sester, která má na svědomí tyto nádherné šátky a za pár dnů na mě zvonil pošťák a přinesl mi balíček s krásným obsahem.

čtvrtek 4. února 2016

Koupel, prosím

Podle mě se děti dělí na 2 skupiny, na ty, co vodu milují a na ty, co ji nesnáší. Já mám to štěstí, že Adelína ji odmala miluje.

Ještě když jsem byla těhotná, rozhodla jsem se, že nebudu kupovat vaničku na koupání. Připadalo mi to jako krám navíc, který v bytě zabere spoustu místa. Vybrala jsem místo ní kyblík. Přijde mi pro dítě mnohem vhodnější varianta---dítě se cítí jako v děloze, je mu hezky teplo, je tam ve stejné skrčené poloze, na kterou je zvyklé z břicha a má se tam prostě báječně :) 

Když jsem neznalým řekla, že svoji dceru budu koupat v kyblíku, dívali se na mě jak na blázna, moje skorotchýně to okomentovala slovy, že dítě není na experimenty a že bychom si měli nechat poradit od starších a zkušenějších (dnes mi píše, jak úžasná jsem máma :)).

A protože jsem si dnes po delší době prohlížela s nostalgií fotky, dojímala se nad tím, jak ten čas rychle letí a našla jich spoustu koupelnových, věnuji tento článek právě koupání.

pondělí 1. února 2016

Moje vysněná kuchyně

Myslím, že každý na světě někdy sní o tom, jaké by to bylo zařídit si své bydlení zcela podle sebe. 
 
Když člověk kupuje byt, málokdy se mu chce do kompletní rekonstrukce, aby měl vše dle svých představ. Když kupuje dům, je to stejný případ. Když ale člověk staví dům a má tu možnost si vše namyslet tak, jak chce, čeká ho sice několik měsíců přemýšlení o nábytku, barvách, podlahách, až mu z toho půjde hlava kolem, ale starosti jsou to ve finále příjemné.
Já mám asi největší radost ze své nové kuchyně. Záměrně říkám své, ve většině případů přece jen vaří ženy, a u nás to není jinak. Co se týče kuchyně, měla jsem volnou ruku. Vybrala jsem si barvy a materiál, spotřebiče jsem zase nechala na mém muži. A z výsledku jsem nadšená. Mám takovou kuchyň, jakou jsem si vždy přála.

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.