středa 23. března 2016

Taková obyčejná středa

Nejsem typ matky, co by neustále bombardoval okolí haldou spokojených fotek mě a dcery a tlacháním o tom, jak jsou všechny naše dny báječný.
Některý dny totiž stojí za to. A kdo říká, že se celou dobu rodičovské dovolené nese na růžovým obláčku, tak kecá.

Náš den dnes začíná v 5:55, kdy se Adelína budí. Muž si už přestal natahovat budík do práce, na co, když ho vzbudí dcerka tím, že mu do ucha křičí v pravidelných intervalech "Tátooooo, tátooooo". Vydrží to dělat pěkně dlouho, volání na hlavu rodiny vystřídá hlasité "Mňam!", což je signál k tomu, že někdo z nás musí neprodleně vstát a jít nachystat snídani. Dělám, že tu nejsem, hlavu si schovávám pod polštář a zachumlám se do peřiny až po uši (Áďa to dělá taky, tak co), takže muž vstane, posadí dceru do židličky, dá ji jogurt (ano, jogurt po ránu, nic jinýho nechce) a jde si chystat snídani pro sebe. Adél se hlasitým plácáním do hlavy domáhá toho, aby jí pustil Králíky z klobouku, poslední dobou si na na nich ujíždí.

Po chvíli slyším z kuchyně zoufalé "Mámooooooo, mámooooo", znamení, že musím vylézt. Sedám si na sedačku, přijímám čaj a v duchu si říkám, proč probůh musíme vstávat tak brzo.
7:00 dávám si své první kafe, mám pocit, že jsem vzhůru snad věčnost a přitom je teprve 7 hodin.

Dceru poslední dny trápí nemoc, den ode dne je to lepší, ale dnes fakt neměla svůj den. Odpadávají nám tedy veškeré možné kroužky, passé jsou i procházky a tak se snažím vymyslet super zábavnej program, abychom nějak „zabily“ čas do doby, než přijede táta, který je momentálně středobodem Ádina vesmíru.

Všechny knížky máme přečtený 1000x, hračky ji moc nebaví, z plastelíny už mám barvený ruce. Nakonec volím zábavu formou uvař, ukliď, funguj. Otázkou je, kdo z toho těží víc. Stihnu udělat domácí listový těsto (zítra má totiž dojet tchýně, tak ať si smlsne a pochválí mě, když sama nepeče), uvařit polívku i hlavní chod, umýt okna, když je tak hezky (původně jsme to odkládala, až nám udělají fasádu, ale už se na to nedalo dívat), vytřídit Ádino oblečení, nafotit ho, hodit na bazar. Jen tak mimochodem mě napadne zkontrolovat zásobu vína, jistě mi dáte za pravdu, že rodinné návštěvy jsou někdy velký nápor na psychiku, je ho tam dostatek, což mě lehce uklidní. Většinu věcí dělám s Áďou na zádech, když si ji totiž asi 2 sekundy nevšímám, se srdceryvným pláčem za mnou doběhne, ať ji okamžitě pochovám, takže je v šátku a je klid. V době oběda je navařeno, naklizeno, mám ze sebe radost.

Nenechám se vyvést z míry, když mi Adelína bojkotuje oběd. Nechce nic jíst a hází po mně kousky těstovin. Odmítá rajskou polívku, kterou já miluju a nechápu, jak ji nemůže chutnat. V duchu počítám do 10, pomáhá to jen trošku.  Nenechám se vyvést z míry ani tím, že ji nemůžu posadit ani na linku, abych dala nádobí do myčky, protože řve jak kdybych jí zase nutila tu rajskou. Proč jsem si vždy myslela, že děti, který skolí rýmička a kašel prostě leží a odpočívají?

Vidím, že už je unavená, navážu si ji do šátku, do 5 minut spí, přendávám do postele a samou radostí mám chuť si povyskočit radostí:-)
V hlavě mám tisíc myšlenek, co vše potřebuju zařídit, komu odepsat. Doba, kdy dítě spí, musí být využitá na maximum, ani jedna minuta nemůže být promarněná. Odepisuju řemeslníkům na poptávku pergoly, objednávám závěsy do ložnice, kupuju Ádi jarní čepici, píšu mamce a muži, volám babičce, odpovídám na maily, když najednou z chůvy uslyším „Mamiiiiii“. Spí teprve půl hodiny. Takže káva nedopitá, odbíhám do ložnice a utěšuju Áďu, že přece malá Anitka, co bydlí naproti taky spí a že s takovou se nikdy nevyléčí. Za chvíli to zabírá. Vzhledem k tomu, že je kolem mě omotaná jako had, je takřka nemožný prchnout, takže si dávám krátkýho šlofíka spolu s Áďou.

Budíme se o půl druhé, do doby, než dojede táta, zbývají ještě 3 hodiny. Neuvěřitelně dlouhá doba. Dělám 3 záviny a téměř přesně v momentě, kdy je dávám do trouby, volá muž, že právě mluvil s jeho mamkou a jen ho chtěla upozornit, že vyřadila lepek, tak jestli jí můžeme koupit něco spešl, co by mohla jíst. Hmm, vzhledem k tomu, že nejí nikdy skoro nic, co uvařím, jí menší porce jak 20m dítě a štrůdly si teď můžu sníst sama, mám z toho radost.

Mezitím mi píše známá, že by mě opět ráda měla jako model na kadeřnickým školení, jestli chci být zase blondýnou. S radostí přijímám a těším se jak malá.

Odpoledne uteklo jako voda. Stihla jsem asi 5x zapnout ruční vysavač a vysát drobky a bordýlek, 2x utřít rozlitou vodu po celé kuchyni, převlíct a vyprat 2 pračky prádla a trochu poklidit, když čekáme tak vzácnou návštěvu. Přečetly jsme asi 10 knížek, pustily si jeden díl Krtečka a mezitím píšu muži, ať dnes spěchá domů.

Přichází čas svačiny, marně se snažím Ádi nabízet vše možný, bez úspěchu. Za chvíli má dojet středobod vesmíru, jdeme se dívat z okna a vyhlížet auto. Náš každodenní rituál. Muž z práce jezdí skoro každý den ve stejnou dobu a Adelína už od 3 hodin nevydává jiný zvuky než brm brm brm. Čekáme marně, nikde nikdo, Adél zklamaná pořád ukazuje na okno. Vracíme se do obýváku ke knížkám a po chvíli mám trošku divnej pocit, jak kdyby mě někdo sledoval, což se mi ani trochu nelíbí. Radši nezvedám oči od příběhu Zvědavého štěňátka, co kdyby za rohem někdo byl. Najednou se ve dveřích objeví můj drahý s pusou od ucha k uchu. Pokouší se o mě infarkt. Nesnáším, když mě někdo leká, nadávám. Muž mě vesele obejme a říká, jakou doma máme pohodičku.

Čeká na něj uklizený dům, teplá večeře, jdu mu vařit kafe a poslouchám super vtipný historky z práce, u kterých se muž div neplácá do kolen a já pořád čekám na pointu, která nepřichází. Během 5 minut se uklizený prostor mění na neuvěřitelnej bordel. Áďa staví věže z kostek, háže je po tátovi, skáče mu po břichu, dává mu pusinky, rozhazuje hračky všude kolem. Z hromádky neštěstí se stává spokojené dítě. Řehtají se na celý kolo. Stojím u okna a těším se na den, kdy budu u kadeřníka a budu celý dopoledne sama. Možná i v tichu. I ten hučící fén považuju za ticho.

V 7 hodin je Adélka najezená, vykoupaná, v pyžámku, dám ji velikou pusu a předávám tátovi, ať může začít jejich večerní rituál s pohádkami. Každý den poslouchám za dveřmi, jak Áďa napodobuje všechna možná zvířata, jak se smějí a každý den se u toho rozněžněle usmívám.

Můžu po stopadesáté uklidit a po chvíli usedám k počítači, abych dodělala to, co jsem přes den nestihla. A taky sepsala tento článek, který nosím celý den v hlavě.
Dnes mi psala moje kamarádka z dětství, která má taky malou holčičku. Jak je ráda, že se mám dobře a jak ráda čte můj blog a těší se na nový články. Někdy je těžký být mámou. Žijeme v době, kdy se na nás ze všech stran valí usměvavý „selfíčka“ spokojených rodin a přitom, když se odpojíte z internetu, čeká na vás realita. Často plačící dítě, nepořádek, kupa povinností, člověk doma nevypadá vždy k světu tak, jak by si představoval. Je potřeba o tom ale psát a mluvit, ať nežijeme v nějakých bublinách.
Jdu si dát něco dobrýho, zkouknout jeden díl seriálu a pak se budu těšit do postele za tím malým bobešem, co mi poslední dny dává zabrat. Dnes jsem fakt unavená, ale i tak teď zažívám nejšťastnější období svýho života.

Tento článek je, Baru, pro tebe :-)
A pusu malé.

3 komentáře

  1. Hezký :) U nás dneska budíček v 5:45 "mlíko mlíko!". Taky mám doma marody, ale na procházky teda chodíme, když nemají horečku, tak jim to neuškodí. Kdybychom byli celý den zavření v bytě, tak se zblázníme :D

    OdpovědětVymazat
  2. Skvele...dnes to vyzeralo u nas podobne��

    OdpovědětVymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.