pondělí 13. června 2016

Až se mě někdo zeptá...

...co jsem dnes dělala, tak mu odpovím, že nic. 

Bude to poprvé po 23 měsících, co jsem se celý den proflákala.

Adélka je totiž poprvé v životě na dvoudenních prázdninách u babičky (vlastně u babiček, protože ji mají na starost jak moje mamka, tak moje babička). Je asi 15 km ode mě a mám pocit, že je na druhým konci světa!


Celý víkend jsme byli mimo domov, byli jsme na svatbě kamarádů, která byla jedním slovem úžasná. Obřad měli na radnici, kde se v minulosti brali skoro všichni z naší rodiny a byl to jeden velkej doják. Když jsme po schodech stoupali do obřadní síně, naši vzpomínali na to, že tudy šli naposledy před 29 lety, když se brali. A teď tudy šli už jako babi s dědou.

 Svědkem byl můj bratranec, můj muž dělal falešnou nevěstu, já šněrovala nevěstě šaty, takže jsme se podíleli všichni :) Ádi jsme během obřadu museli trošku zacpávat pusu, protože zrovna v momentě, kdy se ti dva chystali říct své "ANO", mělo moje dítko tu největší potřebu sdělit světu, že má hlad. Ale zvládla to bravurně, jen se všech držela jak klíště, protože tam na ni bylo nezvykle moc lidí.

Moc svateb jsem za svůj život nezažila, moji kamarádi se nějak nechtějí brát/ženit. Na hodně rodinných svatbách jsem byla jako dítě, pak jsem po dlouhých letech byla na svatbě loni své nejlepší kamarádce. Škoda jen, že jsme tam byli chvíli, v té době jsem ještě kojila, Áďa tenkrát byla poprvé na pár hodin v noci beze mě a nenesla to zrovna nejlíp, takže jsme si to pořádně nemohli užít.

Tato svatba pro nás byla jiná. Nevěsta je totiž moje kamarádka z dětství, ženich je naše vzdálená rodina. Byli jsme svědkem toho, když se dali dohromady. Jezdíme spolu x let na hory, potkáváme se na rodinných oslavách, hodech, na svatbě byla celá naše rodina. A tak jsme všichni vzpomínali na to, jaký to bylo, když jsme byli malí a naši rodiče zase byli dojatí z toho, jak moc ten čas letí.

Protože můj muž vyhrál výběrové řízení na falešnou nevěstu, šli jsme už 2 hodiny před obřadem k rodičům nevěsty. Můj drahý měl svatební šaty po mé tetě (nechápu, jak se do toho mohl nacpat), černou paruku a vlastní dcera se ho bála :-) Když dojel ženich s rodinou, viděla jsem všechny ty moje tety a strýce a to, jak všichni napjatě očekávají, až se objeví nevěsta a jak mají slzy v očích...Tak mě to chytlo a brečela jsem skoro až do rána :-)
Já si před tímto víkendem vždy myslela, že když se vezmeme, bude to  stejně jen taková formalita, protože jsme na rozdíl od našich kamarádů a vrstevníků trošku přeskočili pořadí. Dítě máme, dům máme, takže to jen podepíšeme a hotovo. Jenže ať už dítě máte nebo ne, ať už bydlíte u rodičů nebo ne, v momentě, kdy oddávající vzpomíná to, jak čas utekl, jak dávno je to, co rodiče vstávali v noci ke svým dětem, kolik lásky jim dali a kolik času do nich investovali, musí to dojmout prostě každýho. A nebo to možná vnímám jinak proto, že mám sama dítě. 

I když nejsem příznivcem obřadů na radnici, měli ho moc hezký, hostina pak byla v místě, kde jsem vyrůstala. Byla to klasická moravská svatba plná tradic, zpěvu a tance. A já si jen šeptala s mým mužem, že je rozhodnuto, že na stejném místě budeme slavit za rok my. 

Protože na svatbě bylo spoustu dětí, Áďa si to moc užívala a my o ní odpoledne skoro nevěděli, přes den i večer s ní byla moje mamka a tak jsme se opravdu po hodně dlouhé době mohli bavit jako za mlada.


Taky jsem chytla svatební kytici a i když adeptek bylo víc, neměly šanci :-) Rozhodně jsem se o ni ale neprala, spíš vyhrála moje výška. Stejně všichni ví, že se za rok chceme vzít, teď už ale není úniku.



No a protože má moje mamka dovolenou, odjeli jsme včera domů jen my dva a Áďu nechali napospas babičkám. Všichni nám říkali, jak nám bude tak moc smutno, že si pro ni ještě večer přijedeme. 

Vím, že jí smutno není, protože když je s babičkou, je moc spokojená, dokonce kolikrát i v týdnu pořád volá "babííí, babíííí". Chodili jsme doma večer jako náměsíční, dokonce jsem párkrát měla tendenci říct :" Běž si rychle uklidit ty věci z koupelny, za chvíli se jde Áďa koupat..." Muž mi večer říkal, jak divný to bez ní doma je a jak moc se mu stýská a vzpomínali jsme na to, jak jsme vůbec žili, když jsme ještě byli bezdětní? Přijde mi to tak dávno, že už si to vůbec nepamatuju.

Nikdy by mě dřív nenapadlo, že bych to takhle prožívala, ale když jste po tak dlouhé době najednou sami, je to prostě obrovský nezvyk. Tolikrát jsem přemýšlela nad tím, co budu jednou dělat, až budu mít celý den pro sebe, měla jsem tolik plánů a nakonec to dopadlo tak, že jsem nedělala vůbec nic. Jen se povaluju, čtu a odpočívám.

Zatímco jindy bych touto dobou měla uklizeno, navařeno, vypráno, v nohách několik kilometrů z procházky, nejspíš bychom teď seděly někde na hřišti nebo na písku, dnes jsem nehla ani prstem a neudělala jsem prostě vůbec nic. A je to skvělý!

Z.

2 komentáře

  1. Ja som taká šťastná, že som po dlhej dobe opäť natrafila na blog, ktorý ma zaujal a ktorý sa tak dobre číta. Aj Tulu idem kúpiť, vďaka tvojej recenzii.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jééé, děkuju :-)
      A s Tulou určitě budeš spokojená, byla to nejlepší investice pro dítě.

      Vymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.