pondělí 14. listopadu 2016

Kde je ta hranice

Chci psát o něčem, co mi delší dobu vrtá hlavou. Někdy mám totiž pocit, že žiju v trošku jiným světě, než ostatní. A přemýšlím nad hranicí co je a co není normální. A o tom, jak to má kdo nastaveno.

Občas narazím na nějaký článek, třeba od někoho, kdo taky píše blog (záměrně nepoužívám slovo bloggerka, protože to mi přijde extra směšný). Z článku se dovím, že se někdo (a někdo, kdo má doma třeba děti), hodinu chystá na to, aby si oblíkl nový oblečení, pořádně se namaloval, ať na fotce vypadá co nejlíp, jde ven, kde cizího člověka poprosí, jestli by nemohl náhodnou vyfotit ten novej skvělej outfit (toto slovo jsem ve svým životě zatím nikdy nepoužila, až teď), aby si pak fotku mohl vyvěsit na všechny sociální sítě a lidi tam psali, jak je to top a super a ááááách.

A já si pak říkám, jestli je to fakt pravda, jestli takhle někdo žije.
Chápu, že jsou to lidi, co třeba milují módu, já ji mám ráda taky, ale abych kvůli tomu podstupovala takový rituály, to mi prostě přijde sci-fi. Denně se připravovat na to, aby vznikla jedna fotka. Uklízet stoly, aby si člověk mohl vyfotit svůj Apple v zátiší s mobilem a makronkou, jako že i při práci vypadá děsně stylově.

Fotky prostě vládnou světu, lidi fotí sami sebe, to, jak jí, co snědli, co vypili, každý kafe, vyšpulený zadky před zrcadlem.
Jenže ty fotky vznikají často jen proto, aby se mohly někde zveřejnit. Aby posbíraly co nejvíc lajků a komentářů. O kvalitě fotek nějak není řeč, lidi prostě dokumentují naprosto všechno ze svého života a to taky zveřejňují.

Pak občas někde čtu, že blog dnes píše každej druhej blbec a pak to, že psát blog a fotit vše okolo, pořádně to projet nějakým instagramovým filtrem je děsně in. Ale já nechci být ani blbcem, ani in. Já nezačala psát proto, aby mi někdo něco komentoval a dělal "aaaaaach" u toho, že něco vyfotím. 

Nefotím fotky za účelem toho, abych je někam vystavovala, vystavuju je jen tehdy, když pro mě mají nějaký kouzlo, když se mi podaří zachytit každodenní realitu nebo hezký moment. Nevystavuju celej svůj život na internet. To, že jsem snídala, že jsem se naobědvala, že jsem se namalovala a že jsem byla venku.

Co mě dostává snad úplně nejvíc jsou chlapi, kteří se fotí před zrcadlem. Nejsem věřící, ale musím napsat jen jediný, proboha díky za mýho chlapa! To, že se někde vyfotí a někde to zveřejní, je ta nejvtipnější představa vůbec (vždy, když ho chci naštvat, tak mu říkám, že mu koupím selfie tyč!)Tohle je prostě divný, fakt divný.

Někdy přemýšlím nad tím, že to všechno smažu, že nechci na internetu zanechávat nějakou stopu, že je to vlastně děsně zvláštní psát o svým životě, zveřejňovat nějaký fotky a psát si s úplně cizími lidmi, který jsem v životě neviděla.

Jenže pak si uvědomím, že jsem právě díky blogu narazila na spoustu milých lidí, se kterými mám něco společnýho, se kterými si píšu a každá zpráva nebo komentář mi udělá fakt velkou radost.

A zrovna minulej týden jsem seděla s kamarádkou na víně, dítě u babičky, muž na služebce, měla jsem celej večer jen pro sebe. Je to moje nejmilejší kamarádka, se kterou se známe už 10 let a po půl litru vína mi řekla, jak má přečtený všechny články, jak má ráda naše fotky a jak je super, že ví, co děláme, jak se máme, jak se nám žije. A tak se mi vlastně splnilo to, proč jsem začala psát, abych zůstala v kontaktu s těmi, kteří mi tak moc chybí, když už nežijeme v jednom městě a vidíme se tak málo.

Neříkám, že tak, jak popisuju, žijí všichni, ale velká část lidí ano. A já tomu jen někdy nerozumím a vždy si vybavím jeden moment, kdy jsme byli v létě na menší dovolené, byli jsme v zámeckým parku, doběhla skupina turistů a místo aby se kochali, jak je tam krásně, na chvíli se zastavili, vyfotili sami sebe před každou rozkvetlou růží, před každým stromem. Za pět minut nacvakali snad 100 fotek a pak zmizeli. Takže si vlastně nic neprohlídli, jen se u všeho vyfotili, aby měli co vystavovat a šli pryč.

Naštěstí takoví nejsou všichni, já vím, že člověk by měl být tolerantní a snažím se o to, ale tohle mi prostě hodně často vrtá hlavou. 

A i z těch, co píšou blog, mám pár oblíbenců, co takoví nejsou. Jejich články mě baví, inspirují, proto se k nim moc ráda vracím. A ať ten článek má trošku smysl, tak vám dám tip právě na blogy, které čtu já. Většinou se neobjevují v nějakých anketách a soutěžích. 

Verča, snad nejšikovnější maminka pod sluncem, která umí snad úplně všechno na světě. Plést, háčkovat, šít, až si někdy říkám, jak to normální smrtelník může stíhat.


Eliška, která je dula, šít umí taky a hrozně mě baví.

Pokud si chcete přečíst vtipný historky o tom, jak se žije Češce v Americe, pak mrkněte sem:

Gabriela, která má dvě krásný holčičky, vyrábí po večerech lapače snů a ve spoustě věcech máme stejný pohled na svět:

Terka, moje kolegyně z bývalé práce, pracovaly jsme v jedné fakt vtipné firmě, kde lidi chtěli být tak hrozně moc dobří, až to ve výsledku bylo hodně špatný. U některých Terčiných článků jsem smíchy až brečela. A zrovna ji vychází knížka :-)

A nakonec Jantar, tu zná snad každý. Zdroj neutuchající inspirace a neuvěřitelně silná žena. Pokud se zajímáte o nošení, látkové pleny, barefoot obuv, tak u ní najdete spoustu odpovědí.


Možná někdo pochopíte, co jsem tím chtěla říct, možná ani ne, mně samotné článek moc nedává smysl. Ale já někdy prostě jen nestačím zírat a věřím tomu, že vy, kdo článek čtete, jste tak nějak na stejné lodi jako já.


(Delší dobu přemýšlím nad tím, jakým jazykem vlastně psát. Samozřejmě že česky, mám spíš na mysli stylizaci. Já totiž neumím vůbec mluvit spisovně, to u Moráváků snad ani nejde, ale pořád se o to tak nějak snažím, když se jedná o psaný projev, že jo...Tak ode dneška s tím končím, ať je to autentický a fakt ze života.)

Z.

9 komentářů

  1. Asi také žiju jinde. Mám úplně podobný názor, i když jsem o dost starší. Některé bloggerky, a já se nebojím použít to slovo, mi přijdou fakt ujetý. Nechci nikoho urazit, ale fakt mi dochází pochopení ☺
    Měj se hezky Zuzko, M.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za článek, je to aktuální téma dnešní doby a taky jsem často rozpolcená, svět internetu mi kompenzuje osamění na mateřské, ale programově nemám internet ani foťák v mobilu, takže když s dětmi kamkoliv vypadnu, nic mě nerozptyluje a klidně jen tak čučím do blba na hřišti:-) Sama blogovat neumím ani nechci, ale díky za všechny jako jsi ty, ráda si počtu a inspiruju se. Jo a ještě mám jeden blok - moje děti. Nesnesla bych, aby je třeba někdo potkal na ulici a znal z internetu. O tom si rozhodnou jednou sami, ale můj strach mi velí nic nesdělovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máme to podobně. Internet v mobilu taky nemám, foťák sice jo, ale už s ním dávno nefotím, jen opravdu výjimečně. Pokud si chci zachytit hezký moment, tak s sebou nosím zrcadlovku, do přírody, na výlety, doma je foťák pořád na stole, ať ho mám k dispozici. Někdy nefotím týden a pak třeba každý den.
      S tím zveřejňováním fotek dětí jsem dlouho bojovala. Hlavně i na MK, dřív jsem měla alba pro přátele, ale protože jsem ambasadorkou, očekává se ode mě aktivita, nemůžu mít prázdnou profilovou fotku, musím aktivně psát.Zase jsem přesvědčená o tom, že 99% fotek, který zveřejňuju mají určitou hodnotu, stejně jako sleduju práci některých fotografů a čerpám z ní, nebo ji obdivuji, bez zveřejněných fotek by to prostě nešlo a často tam děti jsou. Takže v tomto bodě si říkám, že se to musí brát s mírou a hodně přemýšlet nad tím, jaké fotky člověk zveřejní. Ale naprosto chápu tvůj postoj.

      Vymazat
  3. Zuzi, moc dobře Ti rozumím a chápu přesně o čem píšeš... naštěstí ale máme všichni svobodnou volbu toho, co si do svého života vpustit chceme a co ne... :) Proto si vybírám blogy, které čtu. Myslím, že rozdíl je i ve věku, životních zkušenostech, koníčcích, atd. Chci tím říct, že dvacítka bude psát určitě o jiných věcech, než mám v hledáčku já... ale může mě nějak obohatit, pokud píše třeba o cestování, které miluji, ale nejsem schopná momentálně provozovat... :)
    Jinak s tím focením... já taky Čmeláčka všude fotím, taky to vypadá asi blbě (třeba první jízda šalinou musela být zdokumentována), ale stejně jako Antoinet výše nechci Čmeldu vystavovat nikde veřejně. Internet je místo veřejné a člověk nikdy neví...
    Ale vím asi přesně, kam jsi mířila... vidím to tak, že já raději trávím čas se Čmeldou než před zrcadlem, ale lidi jsou různí a ať si každý dělá co chce... Já čtu podobné (a ještě pár dalších) blogy jako Ty, čerpám inspiraci, paní Veroniku obdivuji nesmírně (http://princavecernice.blogspot.cz/), ale pro své okolí jsem zvláštní matka (těch poznámek, co jsem si tu užila kvůli tomu, že nosím a že máme jiný boty než ostatní děti a že nekupuji brumíky a tomu podobné sladkosti)... přitom třeba Lucii Ernstové, která mě okouzlila nedávno, nesahá moje kontaktní rodičovství ani po kolena... :D
    Určitě psaní nevzdávej a piš jak chceš, já k Tobě na blog chodím ráda a moc ráda si Tvé příspěvky čtu... :)
    Hezký podzimně zimní den, Peťka :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono se moc nedá srovnávat fotit sebe a fotit děti, snad každá máma si fotí svoje děti, pořád, při různých příležitostech. Protože tak rychle rostou a protože chci mít hezkou památku.

      A děkuju, Peti, za milá slova, ty mě vždycky potěšíš!

      Vymazat
  4. Hezké ráno, Zuzi, Tvůj příspěvek jsem četla doslova jedním dechem. Je perfektní! Myslím, že si po přečtení každý přehodnotí hlavně svůj blog a svoje příspěvky. Máš naprostou pravdu v tom, že mnozí zapomínají být sami sebou a žijí pod strojenou maskou, kterou rádi prezentují na všech možných portálech. Souhlasím s tebou, že je třeba pečlivě vybírat blogy, které inspirují, mají tvůrčí potenciál a přispívají k našemu rozvoji. Děkuji, že takový blog máš. Příjemný den. Ilča ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Zuzi, ve spoustě věcí mi mluvíš z duše... Musím teda říct, že internet v mobilu používám, nemám totiž notebook a Viťuv nerada používám, fotím taky na mobil, neboť stejně žádný dobrý foťák nemám... A taky musím říct, že cítím, že je občas hrozně jednoduchý nechat se zlákat tím sdílet i to, co mi prostě jen přijde pěkný.... Ale troufám si říct, že pořád maximálně v normě :D
    Každopádně díky za tvůj blog, je pro mě velkou inspirací... Máš opravdu hodně věcí, názorů a postojů, které jsou mi blízké...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to říkám pořád, že my dvě se jednou musíme potkat :-)

      Vymazat
    2. Tož já jsem žena činu :D stačí říct ;)

      Vymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.