sobota 3. prosince 2016

Cvak!

Často jsem se setkávala s názorem, že je na mně mé dítě tak nezdravě fixovaný, že bude mít jednou problém s nástupem do školky. Často jsem odpovídala, že si to nemyslím a že jsem přesvědčená o tom, že je na mě dcera fixovaná zcela zdravě, tak jako každé jiné dítě na svoji mámu, se kterou tráví veškerý čas.

Většinou vlastně šlo jen o to, že někomu leží v žaludku třeba naše společné spaní a to, že se s ní "věčně tahám". Tak velký dítě už má přece dávno fungovat samo a ne dělat z rodičů otroky! Ha ha ha.

A víte, proč to píšu?

Protože Áďa už víc než měsíc chodí do školky a dnes poprvé to bylo bez jediné slzy a s úsměvem od ucha k uchu. Naprosto v klidu a v pohodě vběhla do třídy, dala mi pusu, zamávala a já šla. A tu slzu jsem zamačkávala já.


To dítě, co na mě bude tak nezdravě fixovaný, že bude mít problém být bez mámy.

Čekala jsem na tento moment, až to bude úplně v pohodě, až z toho nebudu mít ani chvíli výčitky, že tam možná pláče, abych vám o tom napsala.

U nás v obci máme školku. Klasická vesnická školka, žádné lekce angličtiny, žádné montessori prvky, nic extra. Ale školka je mi sympatická. Má velké hřiště, jsou tam moc milé paní učitelky (to je pro mě asi nejdůležitější, sedly jsme si), prostě se mi líbí. A máme ji asi 5 minut chůze od domu. Co víc si přát.

Původní představa byla taková, že bych Áďu dávala od ledna na 2 dopoledne v týdnu do školky z jednoho prostýho důvodu. Aby si zvykala. Aby tam pak nebyla vhozená jen tak stylem poper se s tím 8 hodin denně. Abych to, kdyby jí to nevyhovovalo, mohla kdykoliv přerušit, a zkusily bychom to později (a samozřejmě to, že mám občas chvíli volna pro sebe, je jen bonus navíc). Hlídací babičky nejsou náš případ, na žádný hlídaní zvyklá nejsem (naši jsou s Áďou většinou jen u nás o víkendu a na kratších dvoudenních "prázdninách" byla za skoro dva a půl roku asi 3x), prostě spolu jedeme 24/7.

Tak jsem do školky jednoho letního dne jen tak na zkoušku napsala, jestli přijímají i mladší děti tří let, odepsali mi, že ne. Jenže pak mi ke konci září napsali, že mají jedno volné místo a že by to šlo. A že můžeme začít hned, jestli mám zájem.

Nemohla jsem kvůli tomu spát, nevěděla jsem, jestli jo nebo ne. Je to obrovský krok v životě dítěte a já si pořád říkala, jestli to není brzy, Áďa při první návštěvě školky měla 2 a čtvrt roku. Hodně jsme to s učitelkami probíraly, moc hezky jsme si popovídaly a já z jejich přístupu měla moc dobrý pocit.

Áďa je bez plen, je to společenský dítě, miluje dětský kolektiv, když je s kýmkoliv z rodiny, najednou ji nikdo jinej nezajímá a užívá si to. 

Tak jsme to zkusily.

Když jsme tam šly poprvé, lákadlem bylo to, že tam má Adélka kamarádku, se kterou se vidí 2x týdně v mateřském centru. Pořád dokola jsem vysvětlovala, že tam bude chvíli s dětmi, máma půjde domů uklidit a pak si pro ni hned přijdu. V ruce držela oblíbenýho plyšáka, já měla taky jednoho a všechno šlo jak po másle. Když jsme došly do třídy, hned se rozběhla mezi děti a ani si mě nevšimla. Já najednou nevěděla, co mám dělat a chtělo se mi hrozně brečet. A tak jsem na ni zavolala, že jsme domluvený a šla jsem. S paní učitelkou jsme měly dohodu, že kdyby cokoliv, jsem na telefonu.

A za dvě hodiny mi telefonovala, že Adélka hrozně pláče, ať si pro ni radši dojdu. Zlom nastal v době, kdy se děti chystaly ven a Áďa se měla jít převlíct, do té doby byla naprosto v pohodě a učitelky byly překvapený, jak krásně to tak malé dítě zvládá.

Doma jsme si o všem povídaly, já dítěti pořád dokola opakovala, že bych ji tam přece nenechala, že jsme  domluvený a že si pro ni vždy dojdu a ptala jsem se, proč plakala. Výhodou je, že už mi teď dokáže na spoustu věcí odpovědět, takže mi to dokázala popsat, proč plakala.

Doma se nekonaly žádný záchvaty pláče nebo scény po cestě do školky, vše proběhlo až nečekaně v klidu, vždy byl jen problém v momentě, kdy se Áďa na prahu třídy měla pustit a já odejít.

Od té doby uplynuly skoro dva měsíce. Stále platí to, že tam chodí 2x týdně, většinou na dvě hodiny. Vždy den předem Ádi říkám, že zítra půjdeme do školky, byly dny, kdy mi říkala, že chce být s maminkou doma. Když to opakovala několikrát, pochopila jsem a do ničeho ji nenutila, zůstaly jsme doma. Byly dny, kdy mi v momentě, kdy měla jít do třídy, plakala a já nevěděla, jestli si ji vzít domů nebo ne a paní učitelka ji hned vzala a tulila se s ní a šly mi zamávat z okna (je to ten nejzvláštnější pocit, když vám někdo cizí utěšuje dítě, zatímco vy stojíte bokem). K tomu, aby šla s dětmi ven, jsme se ještě nedopracovaly. Ale tak s šestou návštěvou přišel zlom, bylo mi řečeno, že už vůbec neplakala a radostně mě vítala, když jsem pro ni došla.

Minulý týden se mě u dveří držela jako klíště a když ji paní učitelka, která s ostatními dětmi dělala vánoční dekorace zavolala, jestli by jí mohla jít pomoci, Áďa se na mě podívala a šla. To jsou ty momenty, kdy si říkám, že to, jakým stylem přistupujeme k výchově, má smysl. A že i když je to tulínek největší, má v rodičích jistotu. Byl to moment, kdy jsem si říkala, že už je to dobrý. Pustila se mámy a šla za v podstatě cizí paní.

Dnes už vběhla do třídy s úsměvem, děti měly na programu pečení perníčků, což ji tak moc bavilo, že tam zůstala celý tři hodiny. Po cestě domů mi všechno popisovala, říkala, že dnes Adélka neplakala a že válela těsto :-)

A víte, co?
Prohlížím si zrovna na webu naší školky fotky z představení, kdy starší děti hrály těm mladším divadlo. A vidím, že Áďa spokojeně sedí na židli, směje se od ucha k uchu a je jí beze mě dobře.


Na ulici nás občas zdraví starší děti, přiběhnou k Ádi a hned se k ní chtějí přitulit. Já vůbec netuším, o koho jde, ale je mi jasný, že jsou to její noví kamarádi ze školky.

Pupeční šňůra, zdá se, přestřižená. Mám doma už opravdu velkou holku, kterou si ale občas ze školky odnesu v nosítku a která si tak ráda hraje na miminko a já ji houpu a houpu, až mi z toho upadávají ruce.

Jsem tak moc pyšná! 

Z.

8 komentářů

  1. Och Zuzko, chtěla jsem napsat něco víc, ale nemůžu, jsem k slzám dojatá...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to ani nevis,jak jsem byla dojata ja,kdyz jsem psala clanek.A kdyz si ho po sobe ctu znovu a znovu.

      Vymazat
  2. Je hezky videt, ze to ma smysl. Nikdo mi to nerekl na primo, ale taky se ostatni divi, proc nechavam spat Rozu u nas v posteli, proc ji hned utesuju, proc ji nemame v ohradce, proc ji nenecham chvili brecet a proc a proc a proc :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mne to prave nekdo naprimo rekl dost nevybiravym stylem,dost me to zasahlo...A tech pitomych narazek jsem si vyslechla az az.
      Smysl to rozhodne ma,takze kasli na reci a uzivej si toho,jak vam to vyhovuje.
      A verim,ze se styl vychovy nejvic projevi az mnohem pozdeji.

      Vymazat
  3. Zuzi, jste skvělááá... a já jsem taky dojatá k slzám... :) Díky za ta slova, že takový styl výchovy má smysl... i já jsem toho názoru, že "vojenský dril" děti v mnohém ubíjí...
    Adélka je veliká šikulka! :)
    Krásný adventní čas, Peťka :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju,Peťko!
      Jsem přesvědčená o tom, že vše, co investujeme do našich dětí, se nám jednou vrátí. A lásky a kontaktu se nedá nabažit.

      Vymazat
  4. Tak musím říct, že mi i slza ukápla. Jste skvělé. Já si jen představím ten moment, že odcházím a úplně mě mrazí. Vím, že je Julie ještě malá ale ten čas tak letí, že se ani neohlédnu a budu se slzou v oku odcházet taky z nějaké školky... Uf.... Moc vám fandím holky :*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to mazec, ten pocit, když člověk zabouchne dveře a jde pryč. Je to pro mě takovej konec jedné éry,kdy byla Áďa hlavně maminčina. Ale to, když si pak člověk vyzvedává spokojené dítě, to je super :-)

      Vymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.