pátek 27. ledna 2017

Začínám s Project Life


To, že existuje nějaký Project Life mám v povědomí už dlouho. Občas jsem narazila na nějaký článek nebo fotky a říkala si, že je to fakt hezký způsob, jak si uchovávat fotky, ale že to musí zabrat spoustu času. A čas navíc je to, co nemám.
Jenže pak jsem si jednoho dne uvědomila, že i když mám tisíce fotek, focení mě moc baví, už víc než rok jsem ani jednu fotku nepřidala do Ádina alba. A tak jsem si řekla, že to zkusím.
 

pondělí 23. ledna 2017

Jak se nosí onbuhimo

Znáte onbuhimo?Přiznám se, že když jsem poprvé uslyšela to slovo, představila jsem si nějaký japonský jídlo  :)
Jedná se o nosítko určené pro větší děti, které už většinu času chodí. Od klasických  nosítek se liší tím, že nemá bederní pás, proto je určeno na opravdu krátké poponášení. Pokud totiž nosíte těžší dítě delší dobu, díky absenci bederního pásu váhu opravdu cítíte velmi intenzivně, celou váhu dítěte totiž nesete na ramenou. Pokud máte nosítko s bederním pásem, váha se krásně rozloží.

Já běžně dítě nosím v Tule toddler, na kterou nedám dopustit. Pro onbu jsem se ale rozhodla z jednoho jedinýho důvodu, protože je krásně skladný, pokud ho hezky poskládáte, vleze se i do celkem malé kabelky.

pondělí 16. ledna 2017

Zimní výbava

"Maminko, sněží!"

Maminka se raduje, protože nemusí tahat nosítko a mění se v koníka. Adelína saně zbožňuje, nemusíme ani hledat kopce, stačí, když jedeme na poštu, do školky, nakoupit...
Když je Áďa loni dostala k Vánocům, ani mě nenapadlo, že je využijeme, protože sníh v zimě za poslední roky skoro nepamatuju. Letos jim ale dáváme zabrat.

středa 11. ledna 2017

30!

Adélka včera měla 30 měsíců (pro bezdětné rozuměj 2,5 roku). Jakoby to bylo včera, co jsem plánovala oslavu jejích druhých narozenin a od té doby už uběhlo půl roku. Neuvěřitelný.
Tolik měsíců spolu, to si zaslouží článek.
A tak vzpomínám....

Na to, jak když byla malinká, usla téměř kdekoliv a kdykoliv. Vlastně pořád jen spala. A měla tehdy ve spánku úplně stejnej výraz, jako teď, neuvěřitelně se podobá na mýho dědu, který se ji bohužel nedožil. Stejnej výraz nasadila už v porodnici a jedna z prvních vět, kterou můj muž prohlásil, když ji uviděl, byla : "Proboha, vždyť je to celej děda!" Geny se nezapřou...


úterý 3. ledna 2017

Suma sumárum

Na konci roku nebývám nostalgická, spíš mám tendenci hodně vzpomínat a říkat si, co bych udělala jinak, co se mi povedlo a co hezkýho jsem za ten rok prožila.

A v tom předešlém roce bych nezměnila ani jedinou věc, nejen pro mě, ale pro celou moji rodinu to byl rok přímo veleúspěšný. Rok 2016 mi nevzal vůbec nic, ale dal mi hodně.

Podařilo se nám splnit si sen, postavili jsme dům (i když ne vlastníma rukama, ale nadřeli jsme se dost), daří se mi skloubit práci s mateřskou tak, abych neměla pocit, že něco zanedbávám nebo nestíhám. Navštívili jsme hezká místa, děláme náš dům domovem a většinu věcí děláme sami, pořád se učíme něco novýho. Učíme se žít pomalejším tempem, zjišťujeme, že nám to vyhovuje mnohem víc, než život ve městě. A jsme šťastní, všichni tři.

Neustále se učím tomu, že by si měl člověk užívat každej den. Já vím, je to děsně sluníčková fráze, ale když tak člověk opravdu uvažuje a změní svůj postoj, tak se změní i on sám. Jsem skoro 3 roky doma na mateřské. Na začátku jsem si říkala, že se musím zbláznit z toho, že jsem sama, zavřená doma, zatímco všichni ostatní vyráží do práce mezi lidi. Dnes? Dnes si nedokážu představit, že bych měla zase zapadnout do toho stereotypu, odpracovat si povinných 8 hodin denně a až pak se věnovat tomu, co má nějaký hlubší smysl. 

Dnes jsme šly s Áďou poprvé po prázdninách do školky, dala jsem si ji do nosítka, abychom stíhaly, všude bylo krásně bílo, stromy obalený sněhem jak z Mrazíka, na nebi červánky a já Ádi říkala, ať se rozhlíží kolem, jak je krásně. A ona mi na to odpověděla:
"maminko, to je taková klása."
Dřív bych asi nadávala na to, že je kosa jak v Rusku, že se mi nikam nechce. Co jsem doma, zklidnila jsem se, už nejsem takovej cholerik (i když občas musím jít do vedlejšího pokoje a v duchu si pořádně zařvat). Člověk by měl učit svoje děti, ale někdy mám pocit, že je to naopak. Že učí ona mě.

 Mým cílem bylo si ten předešlý rok užít. Každou chvilku. Zpomalit. Žít přítomností. Nestresovat se. Dělat věci, který mě baví a obklopovat se jen lidmi, který mám ráda.

Poprvé se mi taky povedlo splnit si všechna novoroční předsevzetí, který jsem si dala. A jsem na to pyšná. Dřív jsem to tak neřešila, vše tak nějak plynulo samo, dnes to řeším, protože si myslím, že je důležitý si dávat nějaký cíle a pracovat na sobě. A nemusí to být jen novoroční předsevzetí, ale cokoliv, co člověk chce dotáhnout do konce (a že jsem ty věci dřív dotahovat do konce moc neuměla).

Chtěla jsem pravidelně cvičit, přečíst spoustu knih a začít zařizovat svatbu a nenechávat to na poslední chvíli. Můžu si to odškrtnout. A tak nějak nevím, co si přát pro ten rok 2017. Všechna přání jsem si splnila, ale ráda bych změnila spoustu věcí na sobě. 

Nejdůležitější je zdraví, který z velké míry dokážeme ovlivnit a tak si dávám jako závazek to, že budu víc myslet na sebe. Občas jedu jak fretka a zapomínám na odpočinek. Stíhám toho opravdu hodně, ale občas bych mohla něco vynechat a jen tak ležet a nedělat nic. To moc neumím a někdy je to potřeba.

Rok 2017 budu mít navždy spojený s naší svatbou. Sedmička prý přináší štěstí, tak snad to všechno vyjde tak, jak si představuju. Mezi svátky jsem si moc neodpočala, protože po večerech pořád něco vyrábím,domlouvám, kupuju, jsem celkem puntíčkář, takže chci mít vše vyladěný do posledního detailu. 

Taky se snažím mít stále na paměti, že jsme sice rodiče, ale hlavně jsme pořád partneři a na to by člověk neměl zapomínat, takže chci, aby ten rok byl taky hodně o nás dvou. Občas si večer pustíme oblíbenej seriál a vzpomíname na to, jaký to bylo, když jsme byli bezdětní. Jak jsme se mohli celej den proválet, nevařit, jen ležet a dívat se od rána do večer na filmy.  A protože už máme doma velkou holku, která moc ráda tráví čas s mými rodiči, doufám, že si budeme pravidelně užívat času jen ve dvou. Kdy nebudu muset řešit, že ještě musím vyprat tunu prádla, vysát po stopadesátý všudepřítomný drobky, navařit, uspat dítě, nachystat svačinu...Znáte to.

Tento rok se poprvé chystáme s dítětem k moři, můžeme to nazvat jako svatební cestu, i když v našem případě to pojmenování není úplně trefný. I tak se na to moc těším a pomalu vybírám, kam vyrazíme.

A málem bych zapomněla, že bych si konečně ráda nechala udělat další tetování, který mám v plánu už skoro 3 roky, tak snad to letos zvládnu.

Jo, a taky si dávám předsevzetí, že napíšu týdně aspoň jeden článek. Přece je je pro mě blog formou relaxu, jen teď nemám tolik času jako dřív, takže se budu snažit si ho udělat.

Já se na ten rok 2017 moc těším a jsem zvědavá, čím mě překvapí.

Z.

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.