středa 19. dubna 2017

Půl roku ve školce

Přijde mi to jako včera, co jsem psala článek o tom, jak si moje dítě zvyká na školku. 
A ono už je to přitom půl roku, co je z Ádi školkáček.
A co nám ten půlrok dal?



Školka nám oběma dala hodně. Mně hlavně ten čas, který potřebuju k práci a přípravám na svatbu, která je za měsíc. Ono by to šlo samozřejmě i bez toho, ale každá matka mě pochopí, že pár hodin navíc jen pro sebe je prostě k nezaplacení. 



Ádi to přineslo spoustu nových kamarádů, vykládá mi po cestě domů o Haničce a Terezce, co všechno dělali, kam šli na procházku, o tom, jak nosí ven oranžový vesty, aby byli vidět. Je to hezký. Je hezký vidět, že si ten čas prostě umí užít i beze mě.


Samozřejmě jsou i nějaký negativa. Naučila se pár přisprostlých slovíček, když jsem to poprvé zaslechla, málem mě trefil šlak. Zrovna jsem něco vařily, Áďa mi asistovala, něco se jí nedařilo a komentovala to slovy "maminko, dopldele, nejde mi to."

Chtělo se mi hrozně smát, protože když takovej malej tvor z pusy vypustí podobný moudro, nejde moc udržet vážnou tvář. Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Pár týdnů se jí to drželo, teď už to naštěstí neříká.

Taky chytá občas typický školkový manýry, který vidí u starších kluků, neustále s něčím šermuje, napodobuje, jak střílí  a taky se pěkně vzteká. Je to naprosto novej druh vzteku, na kterej nejsme zvyklí a moc nevíme, jak s tím naložit, ani já, ani Áďa. Když se jí pak ptám, co jí rozčílilo, proč tak hrozně křičela, řekne mi, že neví. 

Beru to tak, že to patří k vývoji, že musí bojovat o svoje místo, že se najednou s někým musí dělit o hračky a doteď na to nebyla zvyklá. Teď se s těmi emocemi musíme jen naučit vypořádat a mě to stojí asi víc úsilí, než ji.

V takových momentech si vždycky vzpomenu na cedulku, která visí v šatně a informuje rodiče o tom, ať jsou s dětmi trpěliví a nespěchají na ně. Že potřebují svůj čas. Při oblíkání, při jídle, při všem.

Někdy je to děsně těžký zachovat klidnou hlavu, když člověk spěchá a dítě to má na háku. Jsem cholerik a občas samozřejmě křičím taky, když něco zopakuju 10x a nic se neděje, tak pak zvýším hlas. Ale nechci být taková jako ti, který občas vidím. Ti, kteří s dětmi jednají jen stylem příkazů, křičí a dávají ultimáta.


Každopádně školka nám přinesla spoustu pozitiv. Adel tam krásně jí, prý ji dávají ostatním dětem za vzor (doma je to samozřejmě opak), těší se tam a ráno se mě ptá, jestli dnes půjde za dětmi. Užívá si tam všechny ty výtvarný činnosti, na který já nejsem a samotnou ji to se mnou doma nebaví, nosí nám domů všechny ty krásný výtvory, který si schovávám a jednou se nad tím budu v důchodu dojímat :-)

Baví mě ty cesty tam, ať už ji vezu na kole nebo jede na odrážedle, po cestě se zhoupne na houpačce na malým hřišti a pak pokračuje v cestě dál. Ještě před půl rokem se chtěla pořád jen nosit, teď už nosítko vytahuju jen na odpolední spaní, jinak vůbec. A nejradši mám to vyzvedávání, když se ke mně radostně přiřítí a dá mi velkou pusu.

Nemám ráda takový ty věty typu "počkej až!". Počkej až dítě začne lozit, to se vůbec nezastavíš, počkej, až bude chodit do školky, to bude věčně nemocný doma. Není to náš případ. Áďa za celýho půl roku byla nemocná jen dvakrát, to zrovna vyšlo na dobu, kdy jsme byly na horách a jednou měla rýmu takovou, že jsem ji nechala doma. Jinak i v době, kdy ve třídě bylo jen pár dětí a všichni ostatní leželi doma s nemocí, Áďa odolala. Zřejmě má silnej kořínek.

Jsem prostě ráda, že se jí tam líbí, že má nový kamarády, že má hodný paní učitelky, který ví, jak pracovat s jejím temperamentem a který i Áďa respektuje jako autority a přitom je má moc ráda.


Když si rodiče vybírají školku pro své dítě, chtějí, aby se tam dítě cítilo dobře. Aby tam na něj byli hodní. Aby ho respektovali. Aby tam dítě chodilo s úsměvem a aby se s úsměvem vracelo i domů. U nás se to splnilo.

Takže pokud vás to v nejbližší době čeká, nestresujte se předem, třeba to bude úplně v pohodě, bez stresů, nemocí a potoků slz.

Z.

1 komentář

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.