středa 17. května 2017

Co týden dal a vzal


Původně jsem k těmto fotkám měla už přes měsíc rozepsanýho něco úplně jinýho, ale dnes jsem vše vymazala a přepsala to. Poslední dny mi totiž hlavou šrotuje milion myšlenek a u mě platí, že nejlepší způsob, jak si odpočinout a nějak to rozlousknout, je vypsat se z toho.

Co týden dal a vzal? Hodně.

Řeším nástup do práce, měla jsem rozlučku se svobodou, pořád se hrabu v hlíně a natírám trámy, takže místo toho, abych si šetřila svoje ruce na svatbu, která je fakt už za chvíli, mám je dožahaný od kopřiv, za nehty hlínu a barva nejde smýt. Řeším, proč se to dítě pořád budí a taky jsme s Áďou poprvé navštívily Dětskou nemocnici v Brně.

Ale popořadě.



V pátek jsem se po delší době sešla s kamarádkami. Můžu to nazvat jako rozlučka se svobodou, i když to tak vlastně nebylo. Nekonal se žádnej striptýz (z toho bych měla trauma snad do konce života :-)), neměla jsem žádnou šerpu, nebyly žádný odznaky "tým nevěsty". Známe se už fakt hodně dlouho, prožívaly jsme spolu všechny rozchody, těhotenství (to zatím bylo jen jedno), nový práce, životní radosti a strasti, stěhování. Poznaly jsme se v jedné dost úděsné firmě a pak se jednoho dne domluvily, že zajdeme na pivo. A tak vzniklo krásný přátelství. Holkám jsem jako prvním, hned po mém muži, oznámila, že jsem těhotná. Jedna z nás strávila nějaký čas na Erasmu v Litvě a my tak měly online oslavu přes Skype, za tu dobu, co se známe, jsme vypily hektolitry vína, prolily nějaký ty slzy a často se smály tak, že jsme smíchy doslova brečely.  Holky tu pro mě byly ve všech těžkých chvílích, i pár dnů před porodem, když už jsem díky šíleně oteklým nohám nemohla skoro chodit. Jezdily za mnou, abychom se ještě naposledy viděly. A můj stav komentovaly slovy "ty vole, ty máš ale břicho".

Každá máme svůj život, práci, koníčky, já Áďu, a není prostě jednoduchý se jen tak sejít. A proto jsem vždycky moc ráda, když se to jednou za čas povede. 


Světe div se, taky to bylo poprvý za skoro tři roky, co Áďu hlídal večer můj muž. Vždycky totiž byla u našich a ještě třeba před rokem by neexistovalo, že by byla doma sama jen s tátou. To bylo pořád jen samý s maminkou a s babičkou, jakmile jedna z nás nebyla poblíž, neobešlo se to bez srdceryvného pláče. Teď už je to pohoda. Někdy si říkám, jak to máte vy, co máte děti, ale když jsem bez Ádi, tak nějak podvědomě pořád kontroluju čas a říkám si, co zrovna asi dělá. Teď večeří, dívá se na pohádku, teď rozlívá všude po koupelně vodu a teď spokojeně usíná...



Sobotu jsem pak měla lehce krušnou, bylo mi fakt hodně zle, na kombinaci vína, česnekových jednohubek a nevyspání už moc nejsem zvyklá a snáším to prostě špatně. 
V neděli nás pak čekalo takový zvláštní překvapení. Áďa se vzbudila, chtěla sejít z postele a sesunula se k zemi. Stěžovala si, že ji hrozně bolí noha a nebyla schopná udělat ani jeden krok. Byla veselá, nic jinýho ji netrápilo, ale prostě nechodila. Z ničeho nic. Začala jen lozit nebo se plazit a to nás celkem vyděsilo. Tak jsem googlila a pátrala a zjistili jsme, že by to mohl být zánět kyčle. 



Dva dny jsem ji skoro nonstop kromě spánku nosila na zádech, protože když nebyla u mě, plakala, že ji to hrozně moc bolí a že chce být s maminkou. Další den jsme vyrazili k doktorce, která nás hned poslala do nemocnice. A tam si tak nějak člověk uvědomí spoustu věcí...

Áďa za skoro tři roky svýho života neměla nikdy nějakou vážnější nemoc. Jen klasická rýma, chřipka, kolem jednoho roku měla ekzém, kvůli kterýmu jsme pár nocí nespali, protože se pořád šíleně škrábala a pak jen celkem špatný následky očkování. Jinak nikdy nic. K doktorce chodíme tak jednou za rok na kontrolu, dětská lékárnička u nás doma zeje prázdnotou. A teď jsem poprvé musela řešit ten katastrofální přístup českých doktorů a to, co člověk v dětské nemocnici vidí a taky vlastně strach.

Doktor, kterej nás hned mezi dveřmi sjel, co tam jako děláme tak pozdě (byly tři hodiny). Vyptával se, jak k tomu přišla, na což jsem odpovídala, že z ničeho nic, den předem klasicky večer skákala na gauči a ráno neudělala ani krok, ale nic si neudělala, na nic si nestěžovala. Velmi empaticky mi řekl, proč ji teda necháváme někde skákat, že se pak nemáme divit. Tak já nevím, asi mu tam chodí jen poslušný děti, který ukázněně sedí a ani neceknou, ani se nepohnou. Udělali ji UTZ a RTG, vše statečně snášela, spolupracovala a nikdo nic neobjevil. Naštěstí. 

Co jsem ovšem statečně nesnášela já, byly ty všudypřítomný nemocný děti, rentgen byl totiž v blízkosti oddělení dětské onkologie. A člověk tam pak vidí všechny ty statečný malý bojovníky bez vlasů, malý nehybný děti, který vezou v postýlkách na CT a pak už slyší jen ten srdceryvnej dětskej pláč. Těžko se mi to píše a těžce se mi tam taky stálo, zatímco se Áďa ptala, proč nás ten chlapeček v postýlce předběhl a proč tam musíme čekat.








Po dlouhým čtyřhodinovým čekání jsme konečně dostaly výsledky a mohly se vydat domů. A já na to v autě pořád musela myslet. Na to, jak moc mě poslední dobou irituje, že máme rozdělaných milion věcí, který není pořád čas dokončit. Jak mě vždycky úplně vytočí bordel v garáži, když tam jdu pro kolo. Pořád se všude válí trámy, ze kterých snad už za pár dnů bude pískoviště a milion nářadí. Trávník, kterej jsme zaseli víc než před měsícem pořád nevypadá jako trávník a je to spíš změť plevelu a já ho pořád donekonečna vytrhávám, několik hodin denně a výsledek je nulovej. Stálo mě to dost peněz, moře úsilí a vypadá to hrozně.

Já s tím mám celkem velkej problém, neumím se smířit s tím, že když člověk něco naplánuje, obětuje tomu tolik času, práce a investuje do toho nemalý peníze a ten výsledek se nedostaví, tak mě to šíleně deptá. Nejsem na to totiž zvyklá. 

Jenže když jsme z té nemocnice dojeli domů, Áďa najednou opatrně vystoupila z auta a udělala první opatrný kroky. Najednou jsem to staveniště, ten nepořádek, ten odpornej plevel neviděla. Člověk občas potřebuje takovou chvíli k tomu, aby si opravdu uvědomil, že řeším kraviny. Že představa toho, že to u nás toto léto bude vypadat hezky bez všech možných lopat a stavebního odpadu povalujících se všude kolem, byla celkem naivní. Ale ono je to vlastně jedno. 










Taky pořád řeším to, že se poslední týdny Adélka každej večer, pravidelně do dvou hodin od usnutí, budí s tím, že je tam sama, ať jdu za ní. A já ji vysvětluju, že jsem přece hned za rohem, že za ní za chvilku dojdeme. Pořád si říkám, proč se budí? Proč zrovna teď, když za týden potřebujeme, aby spala celou noc. Ne, že by mě to stresovalo...děti se prostě budí. Ale já už bych fakt někdy chtěla zažít to, že dítě spí tahem až do rána třeba měsíc v kuse. Je to věc, která se nedá ovlivnit, já to vím. S Áďou bude večer moje babička a já se jen bojím, že nás bude zoufale volat a hledat. To je vlastně jediná věc, kterou tak nějak řeším. Počasí nebo cokoliv jinýho mě vůbec netrápí. Jen to, ať vše klapne a Áďa spí.
A taky samozřejmě to, abychom byli v ten den všichni zdraví. A nejen v ten den.







K těmto fotkám jsem měla napsanej článek o tom, jak jsme se šli fotit. Jak Áďa vůbec nespolupracovala a běhala po sadech, muž remcal a vítr foukal tak, že jsem vlasy měla za chvíli všude kolem, jen ne tam, kde jsem je chtěla mít. Pár fotek z tohoto focení už jsem vám ukázala tady. Fotili jsme se v mandloňových sadech v Hustopečích, už jsem vám o tom místě párkrát psala, je tam fakt krásně, doproručuju tam jet na výlet na začátku jara nebo třeba návštěvu spojit s mandloňovými slavnostmi v Hustopečích.

U jedné z fotek taky vzniklo podezření, že jsem těhotná, což mě celkem pobavilo. Těhotná nejsem a pokud to tak z některých fotek vypadá, tak je to jen kvůli tomu, že jsou šaty volný a fakt hodně foukalo. Dokonce mám pocit, že jsem za poslední měsíc zase zhubla. Je toho teď poslední týdny prostě moc. Taky mám na některých fotkách dvě brady a to je jen známka toho, že se mám dobře :-) Né, vážně, mám to v genech. Stejně jako to břicho.



To, že mi třeba napíšete něco hezkýho k fotkám od fotografa, mě samozřejmě moc těší, ale ještě větší radost mám z toho, když se na základě fotek rozhodnete pro to, aby vás fotograf zvěčnil taky. Tyhle jsou od Peti Haškové, mé spolužačky už od školky, která nás fotí pravidelně a myslím, že ty rodinný momentky umí perfektně.

Je ještě jedna věc, o které jsem chtěla psát nebo to aspoň zmínit na Facebooku. A když už je tento článek taková změť myšlenek, tak to tím vlastně jen dovrším.

Pokud máte vícero oblíbených blogů, tak jste asi zaregistrovali, že právě probíhá 2.ročník soutěže Mamablog. Já byla nominovaná, ale dnes mi jedna moje čtenářka psala, že mi chtěla dát hlas, ale už tam nejsem. Důvod neznám. A vlastně vůbec nejsem soutěživej typ, takže tohle dění okolo nesleduju. Došly mi jen nějaký maily ohledně soutěže, který jsem jen rychle prolítla, ale nijak jsem s těmi informacemi nenaložila. I když obdivuju práci pořadatelů, protože to určitě zabere spoustu času a mají to vymyšlené dobře pro čtenáře (můžete totiž hlasovat denně a denně taky můžete vyhrát nějakou cenu), cítila bych se opravdu trapně, kdybych měla škemrat o hlasy a každej den vám to měla připomínat. To ke mně nějak nesedí. Možná jsem jediná z nominovaných, kdo to tak neudělal. Nevím.
Loni jsem vám o tom psala, protože jsem měla radost, že jsem se někam dostala. Letos o tom píšu jen takhle.

Takže!
Já už tam nejsem, ale pokud třeba rádi soutěžíte a zaujmou vás nějaké ceny, zapojte se a dejte hlas tomu, koho máte rádi. Ať už je to kdokoliv. Opravdu si odpustím frázi, jak je hrozně moc časově náročný psát blog. Kdo to nechce dělat, ať to nedělá, kdo to dělat chce, dělá to přece proto, že ho to baví a všechno ostatní mu může být tak nějak jedno, ne? Pro mě je blog koníčkem, způsobem, jak se odreagovat, nemám z toho ani korunu a píšu jen o tom, co mě baví, co se mi osvědčilo, co ráda doporučím dál. O sobě a o nás. Takovou památku na ty roky doma.

Reklamní články nepíšu, sem tam se mi objeví nějaká možnost spolupráce, ale tu většinou odmítám, pokud to není opravdu něco, co mám odzkoušené. Nechci, aby moje články vyzněly neupřímně a myslím, že byste to poznali. Nečekají tu na vás pravidelné soutěže, vlastně asi ani nic extra, jen je to o tom, jak si žijeme náš obyčejnej život. I tak jste si k mému blogu nějakým způsobem cestu našli a já vám za to děkuju. A můžu to udělat i takhle.

Toť vše.

Z.

4 komentáře

  1. Zuzi, krásně sepsáno... :)
    Souhlasím s tím, že s dítětem v nemocnici si člověk uvědomí, kolik nepodstatných "blbin" jinak řeší... (byli jsme se Čmeldou před půl rokem po očkování v nemocnici na infekčním dva dny - taky jsem o tom na blogu psala)...
    Co se trávníku týče, doporučovala bych koupit trávník již hotový, není to tak pracné a rychle se chytá... pokud je to velká plocha, nám se osvědčil trávník pro sportovní plochy (nebo tak nějak podobně se to jmenuje) k dostání normálně v osivu nebo v marketech (Bauhaus, atd.). Dávali jsme ho na celou zahradu, tráva rychle vyrostla, není v tom moc plevelu a trávník rychle zhoustl...
    Za týden moc držím pěsti, ať vám všechno vyjde tak, jak si představuješ a ať se máte stále krásně, tak jako doposud! :)
    Pěkné dny, Adélce zdravíčko, Peťka :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Peti, já až teď zjistila, že píšeš blog, to jsem vůbec nevěděla! Už si ho pročítám :-)
      Co se trávníku týče, koupili jsme dle recenzí směs na hřiště, měla by být odolná, rychle růst...Máme osázených 600m2 a kupovat už hotový trávník by stálo hodně peněz, takže jsme zvolili radši osivo. Roste pomalu, ale roste, to je hlavní. Jen je tam všude hrozně moc plevele, takže každý den poctivě vybírám..
      A děkuju. Za přání, za povzbuzení. A tak všeobecně.

      Vymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.