pátek 12. května 2017

Tři roky doma

Přesně před třemi lety jsem nastoupila na mateřskou. Ten den, když jsem odcházela z práce, se mi skoro chtělo brečet při představě, že budu na celý tři roky sama doma, v izolaci, bez kontaktu s lidmi. Bez mých kolegů v práci, který jsem měla tak ráda. A pamatuju si, jak mi moje nejmilejší kolegyně a kamarádka řekla, že si koupí parfém, který používám a každý ráno ho v kanceláři šplíchne do vzduchu, aby měla pocit, že tam jsem s nimi :-) Ráno se mi ta vzpomínka vybavila, když mi Áďa křičela do ucha, že už musíme vstávat...

Dnes, o tři toky později, nejsem v Brně, nejsem ani v našem starým bytě, ale sedím v domě, v místě, kde by mě nikdy nenapadlo, že tu jednou budeme žít. Vychutnávám si v klidu kafe, dítě je ve školce a já vzpomínám. 

Uteklo to. Děsně moc. Tolik se toho změnilo.

A shodou okolností mám právě dnes rozlučku se svobodou. Takže zatímco vy si třeba čtete tento článek, já jsem v Brně se svými kamarádkami a sedíme u vína jak zamlada.




Změnily se priority, změnily se zájmy, změnili se kamarádi. Mnohem častěji se vídám s těmi, který jsem dřív vůbec neznala než s těmi, bez kterých jsem si nedokázala tu izolaci představit.

Co se mi za pár let vybaví, až budu vzpomínat na tu svoji mateřskou?

Že pro spokojenost dítěte člověk udělá naprosto vše. Vyspí se na půl metru postele, bude to dítě nosit od rána do večera, pokud  pláče v kočárku, vystačí si s naprostým minimem spánku, protože nic jinýho mu nezbývá. 

Že se mi občas v noci chtělo brečet a řvát, protože to dítě nespalo a já tak moc spát chtěla a chtěla jsem někam vypadnout, ale nebylo kam. Někdy jsem přemýšlela nad tím, co dělají všichni moji kamarádi, jestli si někde vysedávají u vína nebo se dívají na telku nebo jen prostě spí. Taky jsem někdy záviděla svému muži, ten mohl odjet do práce, já nemohla nikam.


Ale taky to, že pak člověku stačí jen tak sedět a dívat se na to spokojený dítě a zjistí, že nic víc vlastně nepotřebuje. Že jsou prostě někdy dny horší a někdy lepší, těch bylo ale 1000x víc.


Že to, co jsem si vůbec nedokázala představit, já, společenský tvor, pak bylo najednou úplnou samozřejmostí a dennodenní rutinou. Ty naše procházky jsme si dokázaly užít samy dvě. Pořád bylo co objevovat, co se učit. Každej den, za každýho počasí. Ráno i po obědě. Pořád dokola.


Že se první rok nesl ve znamení zubů a uspokojení potřeb dítěte. Náruč, prso, kontakt. Nic víc vlastně dítě nepotřebuje.  Že ten druhý rok byl o tom nějak se vyrovnat s návaly batolecího vzdoru a vzteku, zase řešit, proč to dítě proboha v noci nespí a taky donekonečna opakovat větu "fakt se ti nechce čůrat?" A ten třetí? Ten třetí rok je už naprostá pohoda. Jasně, dítě je turbomyš, je klidně 12 hodin vzhůru, večer skáče po posteli a před usnutím musí ještě zazpívat všechny písničky, který zná a povykládat, co vše za den dělala a já si jen vždycky říkám, kde se v ní ta energie pořád bere? Ale mluví, je s ní taková sranda a hlavně je s ní domluva (i když ne vždycky), je to parťák. Pomáhá, zajímá se, je empatická. A je to šťastný veselý dítě.

Taky si vybavím, že není smyslem mateřské se neustále s někým srovnávat, trumfovat a dávat světu na obdiv JÁ JSEM MATKA, CO JE VÍC? Sdílet pořád dokola přihlouplý fotky typu "dala jsem ti život, obětovala jsem ti svoje tělo", "bordel v bytě, šťastný dítě", "jsem ta nejlepší a dělám maximum". To je snad jasný, že každá dělá maximum.

Nikdy jsem nepoužívala všechna možná superlativa, ať už o sobě nebo o dítěti. Nesnáším to. Nemám ráda takovej ten kult mateřství. A taky si nemyslím, že tím, že se žena stane matkou nutně musí sedět doma v teplákách, v nepořádku a omlouvat to tím, že je přece matkou. Že úplně zapomene na sebe, na svoje zájmy, na to, co jí dělá radost.


Dokázala jsem si, že jde zkombinovat práci s malým dítětem, aniž by dítě nějak strádalo. Pracuju vždy jen tehdy, když dítě spí. Začala jsem vlastně před prvními narozeninami Ádi, určitě mnozí z vás ví, že jsem asi rok a půl zastupovala jednu nejmenovanou značku na jednom mateřském webu. A pak se mi v prosinci loňského roku ozvali z mé práce, jestli se zase na určitý úvazek nechci vrátit a vypomáhat z domu. Byla bych blázen, kdybych na to nekývla. Protože tohle jsem vlastně celý ty tři roky řešila. Jak využít ten čas, kdy dítě spí tak, abych dělala něco smysluplnýho a neřešit jen to, že je potřeba uklidit, navařit, vyprat, nakoupit...Aktivně jsem práci nevyhledávala, našla si mě tak nějak sama. Někdy je toho na mě hodně, ale vyhovuje mi to tak. 

Dokázala jsem sama sobě, že si stejně jako dřív budu vždycky stát za svým a klidně se budu donekonečna dohadovat o tom, proč tak něco dělám a proč si myslím, že je to nejlepší a nenechám si vnucovat názory ostatních. Dokázala jsem si, že když si člověk ty tři roky chce udělat hezký, tak si je prostě hezký udělá.



Chtěla jsem si to užít, před třemi lety jsem si představovala, jak budu s malinkým miminkem jezdit s kočárkem v lese a zatímco bude spát, tak budu sedět na lavičce a budu si číst a po večerech se budu učit italsky. No, tak to se mi nepovedlo. Ani to spící dítě v kočárku, zatímco já spokojeně sedím vedle, ani ta italština.

Ale povedlo se mi spoustu jiných věcí.

Já si to užila. Moc! Děsně moc.
A klidně bych si to dala znovu.

Z.

6 komentářů

  1. Krasne napsane....jako by jste mluvila za me...a dnes si to uzijte!!;) Janca

    OdpovědětVymazat
  2. Přeju povedenou rozlučku!
    A aby sis "to" dala brzo znovu :)

    OdpovědětVymazat
  3. Třeba jo, třeba ne, uvidíme, co čas přinese :-)

    OdpovědětVymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.