pátek 2. června 2017

A jsme svoji!

Od svatby už uplynulo pár dní a já se konečně dostala k tomu, abych sepsala první dojmy. Pořád si máme o čem povídat, vzpomínáme, pořád se smějeme a říkáme si, jak moc jsme si to užili...

A jaký to bylo? Skvělý! Přesně takový, jaký jsme si to přáli mít, vše se vydařilo tak, jak jsem si představovala...A máme opravdu spoustu nádherných vzpomínek. 


Popsat ten několikadenní maraton by bylo nadlouho, tak se pokusím shrnout jen ten svatební den. Krátký to ale nebude :-) Mám už i prvních pár fotek od fotografky, ze kterých jsem nadšená. Pro svatbu víc než kdy jindy platí pravidlo, že stojí za to si připlatit. Za všechno. Za jídlo, za dezerty, za fotografa, za vše, na čem vám záleží.  Pro mě jsou fotky od Alex prostě bezkonkurenční. Jsou něžný, vkusný a jsou přesně takový, jaký jsem si přála. Možná už jsem psala o tom, že jsem jako první věc rok před svatbou řešila, jestli má Alex v květnu volno a až pak jsem vybírala termín svatby. Jiná fotografka pro mě totiž nepřicházela v úvahu. A když jsem pak uviděla naši první společnou fotku, jen jsem se připitoměle usmívala...:-) 

A teď pěkně po pořádku...

V den D jsem vstala  pár minut před sedmou, popadla šaty a utíkala na místo svatby, spali jsme všichni u mé babičky, která bydlí kousek odtud. Když jsem odcházela, potkala jsem na chodbě ještě muže, vypadal dost nevyspaně a pořád dokola se ptal, jestli je fakt všechno zařízený, jestli nám něco nechybí a oznámil mi, že na něj začínají padat lehký deprese :-) A pak že jsou stresoři ženský! Uklidnila jsem ho, že je vše připravený, zbytek doladíme během dopoledne a ať hlavně pak nezapomene vzít prstýnky, který má nachystaný na stole.

 Posnídala jsem talíř koláčků, zatímco mi kadeřnice dělala vlasy, mezitím jsme stihly probrat rodinu, děti, vzpomínaly na dětství. Česala mě totiž moje vlastnice a já jsem moc ráda, že jsem si vybrala právě ji. Zajistila mi od svého kamaráda floristy i ten nádhernej věneček do vlasů, díky kterýmu jsem byla přece jen trošku netradiční. A přesně tak jsem to chtěla.

Vizážistka mě pak líčila venku, na sluníčku, všude zpívali ptáci a vypadalo to na krásnej jarní den, no, spíš letní. Bylo fakt teplo, všude kolem voněly pivoňky nachystaný ve vázách a já si říkala, jak to krásně všechno vyšlo. Den před svatbou jsme jich v okolí natrhali snad 50, kdybychom svatbu měli o týden dřív, pivoňky ještě nekvetly, kdybychom ji měli o týden později, byly by už odkvetlý. Svět by se nezbořil, ale měla jsem radost z toho, že jsme trefili to správný datum. 

 Nebyla jsem vůbec nervózní, spíš jsem se těšila na to, až to fakt vypukne, až dojdou všichni ti lidi a obleču si šaty, který jsem si skoro rok schovávala ve skříni. Pak se pomalu začala scházet nejbližší rodina a vše tak nějak hezky plynulo. 

Pořád jsem si neuvědomovala, že už je to fakt tady. Já nevím, jak vy, ale já nikdy neorganizovala akci, kde by bylo víc jak 70 lidí a tady bylo všechno na mně. Seděla jsem na stoličce v centru dění, zatímco mě vizážistka líčila a jen jsem ukazovala, kam co patří, co má kdo ještě udělat a vypadalo to fakt komicky, připadala jsem si jak dopravák někde na křižovatce :-) Přede mnou paní z agentury chystala výzdobu svatebního obřadu. Neustále za mnou lítal můj dnes už manžel, moji bratranci, můj táta. Všichni pomáhali a dolaďovali jsme poslední detaily...Je úžasný mít takovou oporu a já jsem se asi po sto padesáté přesvědčila, že mám skvělou rodinu. Asi by bylo mnohem jednodušší, kdyby tohle všechno dělal někdo za mě, všechno chystal nebo aspoň organizoval, ale i když to byl tak hodinu před obřadem celkem hukot, zvládlo se to.

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem svoje bratrance a mého drahého poprosila, jestli by z vinnýho sklepa mohli vyvalit ty sudy, aby se na ně mohlo dát občerstvení pro hosty a oni se na mě podívali stylem, jestli to jako fakt myslím vážně a zatímco se s tím mordovali, vizážistka mi říkala, jak krásně tomu umím velet :-) To nebyly malý sudy, to byly obrovský bečky, který nesli 3 chlapi a měli s tím co dělat. Já jsem si myslela, že mi bratranec zařídil malej soudek, kterej odnese pod paží :-) Vrhali na mě lehce škaredý pohledy, když ono to občerstvení na tom vypadalo fakt hezky, bylo to pro jižní Moravu tak typický.

Mezitím jsem se ještě zeptala muže, jestli má nachystaný prstýnky a následovalo přesně to, co jsem čekala "Jaký prstýnky? Já nic nemám!" Nasedl v obleku na stoletý kolo, který tam bylo opřený a frčel pro ně k babičce. A takhle je to u nás pořád a se vším, musím na všechno myslet za 3 lidi :-)

Obřad jsme měli v 11:30 a těsně před 11 jsem se začala oblíkat do svatebních šatů. Svědek mého muže kolem mě pořád pochodoval a  nenápadně si ťukal na hodinky, že už je čas a měla bych si fakt pohnout, ale já věděla, že se vše v pohodě stíhá a že mám šaty oblečený za chvilku.



Pomáhaly mi do nich moje tři nejmilejší kamarádky, se kterými jsme se loučila se svobodou. Šaty všichni viděli až tehdy, když mě můj táta vedl k obřadu a myslím, že sklidily úspěch. Byla jsem utajenou nevěstou, takže jsem se schovávala a jen oknem a pootevřenými dveřmi nakukovala na přicházející hosty. Trošku se to ve mně bilo, nejradši bych všechny osobně přivítala a objala, ale nelituju, myslím, že to kouzlo okamžiku, kdy jsem vyšla ven, stálo za to. A jsem na sebe neuvěřitelně pyšná, že nikdo šaty v reálu neviděl dřív jak v den svatby.

Obřad byl přesně takovej, jakej jsme ho chtěli mít. Venku, s výhledem na kostel a hradby, kde jsem v mládí do ranních hodin popíjela s kamarády víno, na čerstvým vzduchu, za zpěvu ptáků. Počasí jsme měli jak na objednávku. 

Hrály naše nejoblíbenější písničky, hosté usedali na Dream on od Nazareth, muž, rodiče, svědci a Adélka přicházeli na Let it be od Beatles a já s tátou na ústřední písničku z filmu Duch, ta je moje srdcovka ♥ Přemýšlím, co se mi honilo hlavou...Nebyla jsem ani tak dojatá z toho, že se vdávám, že tam na mě čeká můj muž, možná mě spíš dojalo to množství lidí, kteří tam došli kvůli nám. A že jich bylo. Snažila jsem se moc nerozhlížet, protože by se mi chtělo hned brečet...Taťka měl slzy na krajíčku, ač na to nevypadá, je to můj cíťa, prohodil ke mně nějakej vtípek a tak jsme se po cestě smáli. 

Projev oddávající se mi moc líbil, vnímala jsem každý jedno slovo. Byl opravdu o nás a nejen o nás, ale i o naší rodině, bylo to takový malý poděkování za to, co pro nás kdy udělali. A že toho nebylo málo. Už jsem vám psala, že jsem si ho nechala napsat na míru, respektive s oddávající jsme si vyměnily pár e-mailů, napsala jsem jí pár slov o nás, o našem příběhu a ona mi splnila to, co jsem chtěla. Nebyla to řeč plná prázdných frází, ale opravdu mluvila k nám, jak kdyby nás znala už pěkně dlouho. Občas na nás nenápadně mrkla, že je všechno v cajku a že je vše tak, jak má být, krkolomný příjmení mého manžela měla natrenovaný, důrazný a hlasitý ANO taky zaznělo, až jsem se musela začít smát :-)

A pak?

Pak už jsme si konečně mohli oddechnout a pochutnat si na výborným jídle, pití, konečně se se všemi přivítat a pobavit. Náš svatební den se nesl v takovým uvolněným duchu, myslím, že se lidi bavili, tancovalo se, ti, co netancovali, hráli venku hry, kolem pobíhaly děti...Byla to taková jedna velká party, která skončila až kolem čtvrté hodiny ranní.

A na co budu fakt moc ráda vzpomínat?

Na všechny ty úžasný překvapení, který pro nás svědci nachystali, na svýho taťku, kterej všem na potkání říkal, jak má knedlík v krku a u svatebního projevu skončil v půlce věty. Řekl , že tam zase je a pak už jen pozvedl sklenku se šampaňským, protože nemohl mluvit dál a mamka musela projev doříct za něj:-) Taky na to, jak nám naši blízcí okolo říkali, jak jsme hrozně vysmátí a v pohodě, na to, jak si můj muž při focení spálil čelo tak, že zářil na kilometr daleko, na všechny ty úžasný vzkazy a fotky z Polaroidu, který na nás čekaly v knize hostů. Na moje kamarádky a tety plačky, který často slzely a já s nimi, na verbuňk, vrtěnou a náš první novomanželský tanec na naši oblíbenou Dust in the wind od Kansas. Na čepčení, u kterýho jsme málem sletěli ze židlí, ale přežili jsme to. Na paletu octu, kterou jsme dostali od manželových kolegů z práce a nikdo to nepochopil. Až pak nám došlo, že jsem asi po celým okrese proslulá tím, že nepoužívám čistící prostředky, o čemž se muž kdysi zmínil v práci, a tak nám nakoupili zásobu asi tak na dva životy dopředu. Na to, jak jsem konečně večer odhodila boty a doslova protancovala noc, ve 3 ráno jsem s moji nejmilejší vlastnicí Martinkou pařila na Queeny a AC/DC, na stejný písničky, na který jsme tancovaly před 20 lety v jejím dětským pokoji, když jsem k nim jezdila na prázdniny. 


A Adélka? Ta byla skvělá! Zabavila se, od oběda utekla do dětskýho koutku a malovala si, hrála si s ostatními dětmi a nás vůbec nepotřebovala. Když nám podávala prstýnky, poslala nám pusu a šla si zase zpátky sednout za babičkou, to byl nejkrásnější a nejdojemnější moment z celé svatby nejen pro nás, ale asi i pro ostatní.  Celková organizace svatby pro víc jak 70 lidí od A do Z byla náročná, ne že ne. A s dítětem to jde prostě hůř. Psala jsem, jak jsem se bála toho, že Áďa nebude spát, že bude celá rozhozená, ale zvládli jsme to, všichni tři.  

To pořadí životních událostí jsme trošku přeskočili, ale takhle to mělo být a o to to bylo krásnější. A myslím, že nejen my, ale všichni, kdo na obřadu byli, i ti, co se přišli jen podívat za plot, všechny ty tety a známí, kteří mě znají odmala, budou na ten nejhezčí moment, když nám to Áďa schválila, vzpomínat stejně jako my.

Odpoledne jsme se pak šli fotit. Jednou v okolí jen sami dva, pak jsme chtěli jet na chvíli i s Áďou a moje holčička, která za žádných okolností nikdy neusíná jen tak, nám usnula po cestě v autě. Takže z focení ve třech nic nebylo, nechtěli jsme ji budit, aby si aspoň na chvíli odpočala, ještě že budeme mít aspoň pár momentek z celýho dne, kde jsme všichni tři spolu.


A ta meruňkovice od dědy, o které jsem psala nedávno? Ta padla už odpoledne a všem chutnala :)

Tak toliko o prvních dojmech, příště třeba o dodavatelích, šatech, jídle, pití, kytkách, všem možným. Je toho tolik, co bych chtěla napsat, že se to nevejde do jednoho článku. Navíc budeme mít tolik krásných fotek, že by byla škoda si je nechat pro sebe.

Pokud vás svatba čeká, ať už za pár dnů, týdnů, měsíců nebo let, tak vám chci jen říct, že to vážně stojí za to. Za nejkrásnější den ve svým životě považuju den, kdy se nám narodila Adélka, to už nic nepřekoná, ale náš svatební den mu silně konkuruje a snažili jsme se ho užít na maximum. Vypnout, neřešit, jen se smát a užívat si toho, že jsme se našli a že se máme. A myslím, že se nám to podařilo.

Z.

14 komentářů

  1. Krásné fotky, moc vám to všem slušelo! Těším se na pokračování a doufám, že my v srpnu to budeme mít taky tak krásné a pohodové! :)) Krásné léto!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi, moc dekuju.
      Jaky si to udelate, takovy to budete mit. Hlavne si uzivejte kazdy okamzik, protoze ten den utece fakt rychle. A hoste si nebudou pamatovat, jakou jste meli vyzdobu a co bylo za zakusky, ale to, jak jste si to umeli uzit. Tak moc preju, at se svatba vydari.

      Vymazat
  2. Moc vam to sluselo! Hezky jste si to uzili ;)

    OdpovědětVymazat
  3. ❤❤❤

    (fňuk, jsem plačka 😘)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I ty placko.
      Behem svatby jsem si na tebe nekolikrat vzpomnela ❤
      Kveten je proste nas❤

      Vymazat
  4. Krasne!Ze samotného článku čiší radost z Vašeho dne!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem rada, ze se mi podarilo tu radost a stesti prenest i do clanku. Dekuju!

      Vymazat
  5. Aaaaach... to je tak krásný, Zuzi... ❤

    OdpovědětVymazat
  6. Prekrásne všetko. A hlavne nevesta samozrejme, veľmi jemná, taká nevinnosť ide z Teba. A blahoželám, nech spolu aj naďalej žijete krásny život.

    OdpovědětVymazat
  7. Zuzi, velká gratulace! Ať se vám všem (celé vaší rodince) stále jen a jen daří! A jsem taky plačka, i když se osobně neznáme, tak jsem moc ráda, že sis svatbu užila a že se vám tak vydařila! :)
    Pěkné dny, Peťka :)

    OdpovědětVymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.